banner

Video k mým 80. narozeninám

Osmdesáté narozeniny jsem oslavil ve vile Lanna v kruhu přítel. Podívejte se na zdravici, kterou mi u této příležitosti společně vytvořili.
bm80 

Geologické dědictví kladského pomezí

Klima

Klima neboli podnebí je definováno jako průměrný stav atmosféry v daném místě; projevuje se charakteristickým počasím v období mnoha let. Nejdůležitější charakteristikou klimatu je teplota...

 

 

Reportáž z mezinárodního semináře

Geologické dědictví Kladského pomezí

Meze růstu stále platí

Stockholmská Konference OSN o lidském životním prostředí s působivým heslem „Only one Earth“ v roce 1972 poprvé v historii ukázala na naléhavou potřebu chránit „naši jedinou Zemi“, rostliny, živočichy, přírodní zdroje, planetární životodárné systémy před znečišťováním a jiným poškozováním.

„Ochrana a zlepšování lidského životního prostředí je velice závažná záležitost, která ovlivňuje kvalitu života lidí a ekonomický rozvoj na celém světě; to je naléhavým přáním lidí na celém světě a povinností vlád“. (Stockholmská deklarace, 1972). Ve Stockholmu byly identifikovány všechny závažné problémy životního prostředí a stanoveny jejich bezprostřední příčiny včetně procesů místně i časově vzdálených. Klíčovou roli mimo jiné sehrála významná švédská studie o dálkovém znečišťování ovzduší, která správně určila emise oxidů síry a dalších škodlivin z Velké Británie a ostatních evropských zemí jako příčinu kyselých dešťů poškozujících lesy a jezera ve Skandinávii.

Několik měsíců před zahájením konference však publikace „Meze růstu“ manželů Meadowsových se spolupracovníky položila otázku po hlubších souvislostech devastace životního prostředí. U příležitosti 40. výročí vydání této knihy se jí v Lidových novinách obšírně zabýval  Miroslav Zajíček (4.3.2012). Na základě rozboru úvah Mezí růstu o bezprostředně hrozícím vyčerpání klíčových přírodních zdrojů (ropy, kovových rud) dospěl k závěru, že „jde o knihu, která je mylná v každém písmenku“. To samozřejmě není pravda. Zásadním poselstvím knihy nejsou nesprávné předpovědi nedostatku těch či oněch nerostných surovin – již dávno před Zajíčkovým článkem dostatečně vysvětlené a vyvrácené -, avšak závěr o tom, že základní příčinou environmentální devastace je hospodářský růst samotný v podobě, jakou zaznamenalo do té doby celé 20. století. (Autoři prostřednictvím tehdy velmi progresivního počítačového modelu podrobně analyzovali období 1900 – 1970.) V průměru ročně 5% růst výroby a spotřeby surovin, zboží, služeb a všeho ostatního nebyl nijak zásadně ovlivněn ani tak výraznými událostmi jako byly dvě světové války či ekonomické krize. Tento proces však sebou nese i přibližně stejně vysoký růst znečištění a devastace všech složek životního prostředí i vyčerpání přírodních zdrojů. Zátěž prostředí je nevyhnutelným průvodním jevem samotného ekonomického procesu. Účinné ochrany životodárných planetárních systémů nelze dosáhnout, pokud zároveň nedojde k zásadní proměně hospodářského rozvoje a k omezení hospodářského růstu. Nestačí uskutečňovat jednotlivá opatření na ochranu prostředí, stavět čistírny odpadních vod, odsiřovací a jiná filtrační zařízení či bezpečně likvidovat odpady. Je třeba se zaměřit na hlubší příčiny znečišťování.

Poselství této důležité publikace se za 40 let, které od jejího vydání uplynuly, v zásadě nezměnilo a otázka, která byla položena  - zda je hospodářský růst slučitelný s účinnou ochranou životního prostředí v globálním měřítku – je stále živá. Jak ukázal hospodářský vývoj a zároveň vývoj devastace prostředí za poslední období, základní trendy jsou stejné. Světové ekosystémy jsou stále více narušovány a – jak ukázal rozsáhlý projekt Miléniového hodnocení ekosystémů (Millennium Ecosystem Assessment, 2005) – jsou tím ohroženy ekosystémové služby, které jsou kriticky důležité pro lidské hospodářství a kvalitu lidského života. Přibližně 80% ekosystémových služeb má sníženou hodnotu, některé z nich kriticky 

K podobnému závěru dospěl Johan Rockström se svými spolupracovníky ze Stockholm Resilience Institute (Nature, 2009), který přinesl koncepci planetárních mezí. Stanovil 9 kategorií vážných globálních environmentálních problémů, které jsou spojeny s těmito mezemi (změna klimatu, narušení ozonové vrstvy ve stratosféře, kontaminace troposféry aerosolovými částicemi, okyselování oceánů, cykly dusíku a fosforu, využití ploch na pevninách, redukce biologické rozmanitosti, nebezpečná chemická kontaminace). Tři z těchto mezí jsou již nebezpečně překročeny, u ostatních – s výjimkou ozonové vrstvy – se situace rychle zhoršuje.

Důkladnou analýzu současných trendů přinesl Program OSN pro životní prostředí (UNEP 2012). Podal analýzu megatrendů globálního vývoje za posledních 20 let. Počet lidí na Zemi se zvýšil o 26% a průměrná doba dožití při narození se zvýšila z 62 let na 66 let.  Je to především dáno lepšími životními podmínkami:  Celková produkce potravin stoupla o 45%, spotřeba masa se zvýšila z 34 kg na osobu a rok na 43 kg, ovšem rozdíly mezi jednotlivými zeměmi i v rámci jednotlivých států jsou obrovské a spíše se prohlubují. Základní ekonomický indikátor HDP se zvýšil v celosvětovém měřítku o 75%, především v několika rozvojových zemích, avšak i zde jsou obrovské rozdíly. Tento růst sebou zároveň přinesl zvýšení spotřeby primárních energetických zdrojů o 40% a nerostných surovin o 41%. Výsledkem je například zvýšení produkce oceli o 100%, cementu o 170%, plastických hmot o 130% či objemu letecké přepravy zboží o 220%.

Zhoršující se situace světového ekosystému je charakterizována především rychle pokračující změnou klimatu: teplota ve světovém průměru se zvýšila o 0,4oC, přičemž 10 vůbec nejteplejších let bylo v období od r. 1998. Hladina moří stoupá o 2,5 mm ročně, rychle ubývají horské i polární ledovce – nejvýrazněji v Arktidě – a roste počet a intenzita extrémních meteorologických událostí. Nejvážnější příčinou změny klimatu jsou emise skleníkových plynů, za sledované období vzrostly emise CO2 o 36% a jeho koncentrace v atmosféře o 9% (od začátku industriálního období celkově o 40%). S tím souvisí postupné okyselování oceánů, hodnota pH klesla o 0,5. Lesní pokryv planety se zmenšil o 300 mil. ha (víc než je plocha Argentiny) a s tím souvisí i snížení indexu biologické rozmanitosti o 12%,  nejvíce v biologicky bohatých tropech o 40%.

Již Stockholmská konference konstatovala, že: „bylodosaženo historického bodu, kdy musíme na celém světě upravit své aktivity a vážněji pečovat o důsledky pro životní prostředí“. (Stockholm, 1972). Myšlenku zásadní změny historické situace lidstva vyjádřil přesněji  Paul Crutzen (2000) předložením koncepce antropocénu, která je postupně stále šířeji přijímána. Tato nová epocha planety Země začíná okolo roku 1800 s počátkem současné průmyslové éry. Je charakterizována tím, že síly lidské techniky, založené na vědeckém výzkumu a umocněné mohutným hospodářským rozvojem, vyrovnávají či v mnoha případech dokonce předčí síly přírodní.

Otázka zůstává: co s tím? Zřejmě nevystačíme s optimismem podobným názorům Miroslava Zajíčka, který soudí, že žádné limity hospodářského rozvoje nehrozí, jak mimo jiné dokazují stále rostoucí zásoby kriticky důležitých nerostných surovin. Nezmiňuje se o tom, že jak zásoby ropy v ropných píscích, tak ložiska tzv. břidlicového plynu a jejich těžba jsou z environmentálního hlediska velmi problematické. Na získání ropy z písků se spotřebuje přibližně 30% ze získané energie a devastují se obrovské plochy území. Těžba plynu z břidlic je spojena s vážnými environmentálními důsledky, které jsou již známé jako je znečištění podzemních i povrchových vod, obavy však vzbuzují spíše zatím jen předpokládané vlivy na stabilitu horninového prostředí rozsáhlých oblastí.

Právě na takové souvislosti upozornila jak Stockholmská konference, tak Meze růstu. Odpověď na tyto obavy se pokusila přinést známá „zpráva Brundtlandové“ Naše společná budoucnost (WCED, 1987). Hospodářský rozvoj je třeba učinit trvale udržitelným. „Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí naplnění potřeb současné generace, aniž by byla ohrožena možnost naplnění generací příštích“, tak zní nesčetněkrát citovaná „klasická“ definice. Tento koncept rozvedl důkladným způsobem Summit Země (UNCED, 1992) v Riu de Janeiro, kde v roce 1992 přijalo 178 států rozsáhlý recept (zvaný Agenda 21) na to, jak myšlenku udržitelného rozvoje uvést do života. Po 5 letech však Zvláštní zasedání Valného shromáždění OSN zhodnotilo dosavadní výsledky velmi pesimisticky. „Stav globálního životního prostředí se nadále zhoršil a významné environmentální problémy jsou součástí socio-ekonomické struktury zemí ve všech regionech.“ OSN 1997).

Dalším pokusem o narýsování jasné cestovní mapy byl Světový summit o udržitelném rozvoji v Johannesburgu v roce 2002. Dnes je však zřejmé, že ani ten neuspěl. Bude tedy úspěšnější další světová konference zvaná Rio+20, která se v červnu sejde po 20 letech od Summitu Země a 40 letech od Stockholmské konference? Je příznačné, že jedním ze dvou základních témat této konference je „Zelená ekonomika v kontextu udržitelného rozvoje a odstranění chudoby“.  

Klíčem k řešení současné situace obecně považované za neudržitelnou, je ekonomický rozvoj. V posledních letech zejména v souvislosti s globální ekonomickou krizí, která stále ohrožuje světové hospodářství, se znovu intenzívně diskutuje o vztahu mezi hospodářským růstem a ochranou životního prostředí, který postavily do otázky  Meze růstu. Všeobecně se uznává, že vývoj v žádném státě, ani globálně, nemá plně udržitelný charakter, a proto nepřekvapují studie, které docházejí k závěru, že hospodářský růst nemůže udržitelnost, zejména environmentální, zachovat. Některé práce mají výmluvný titul jako například „Prosperita bez růstu“ (Jackson, 2009). Současná ekonomická realita i snahy vlád a mezivládních seskupení a organizací však všechny zdůrazňují potřebu současnou ekonomickou krizi co nejrychleji překonat a obnovit robustní hospodářský růst. Ekonomický růst je zřejmě v současné době nezbytný, jak zdůraznil i jeden z výrazných kritiků současného ekonomického modelu výkonný ředitel Programu OSN pro životní prostředí Achim Steiner (2011): V průběhu příštích 30 let dosáhne světová populace přibližně počtu 9 miliard a tito lidé budou chtít prožít důstojný život s dostatkem potravin a všeho ostatního. Naplnit tyto rostoucí potřeby bez globálního ekonomického růstu je těžko představitelné.

Na pomoc přispěchala Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), jejíž vrcholné zasedání schválilo v roce 2011 Strategii zeleného růstu. Ministři financí, hospodářství i životního prostředí 34 nejbohatších států se shodly na tom, že současný ekonomický model je skutečně třeba změnit, zhruba tak, jak to již před 40 lety požadovala Stockholmská konference. Od OECD jistě nemůžeme čekat žádné revoluční návrhy, jejich recepty jsou v podstatě dávno známé: zahrnutí sociálních a environmentálních nákladů při regulaci cen zboží a služeb, internalizace ekonomických externalit prostřednictvím tržně orientovaných nástrojů, odstranění selhání trhu, odstranění environmentálně škodlivých dotací. Doporučuje se zvýšení financování pro udržitelný rozvoj včetně veřejných i soukromých financí a partnerství tak, aby se mobilizovaly větší objemy pro inovativní velké projekty. Zároveň je třeba zavést nové indikátory, které by doplnily stávající hrubý domácí produkt o další měřítka zejména zaměřená na kvalitu lidského života.

V zásadě nic nového, ale jak dokazuje polemika Miroslava Zajíčka s Mezemi růstu, u mnoha ekonomů tyto recepty nenašly pochopení. Stejně tak se k nim v realitě – rétorikou jistě, ale to nestačí - nepřiklánějí čelní představitelé vlády žádné důležitější země. Přiotm se všichni v zásadě shodují v tom, že současný vývoj na celém světě není environmentálně trvale udržitelný. Přinese Konference Rio+20 nějaký skutečný pokrok? Najde některá země dost odvahy k tomu, aby prolomila bludný kruh politické nevůle?